Již ve škole jsem se zajímal o výtvarné umění a velmi na mě působil prof. kreslení  J. Velenovský, jehož obrazy jsem miloval. Často jsem ho sledoval při práci v plenéru. V roce 1942 jsem poprvé viděl několik reprodukcí obrazů Ant. Slavíčka, které se mně líbily tak, že jsem se začal vážně zajímat o malování. V té době jsem pod vlivem Slavíčkových obrazů maloval krajiny a zátiší. Mimo milovaného Slavíčka na mě působili Hudeček, Kaván, O. Lebeda, který na mě působil ještě víc, než Slavíček.
V té době žil v Praze bratranec, malíř Jiří Kaiser, žák prof. O. Blažíčka. Často jsem k němu zajížděl a návštěvy mě velice pomáhaly v mojí tvorbě. U něho jsem měl možnost vidět reprodukce obrazů Picassových, monografie francouzských fauvistů, Deraina, Vlaminka, Dufyho a Matisse. Z našich malířů to byl E. Filla, B. Kubišta, R. Kremlička, J. Čapek, V. Beneš, V. Nowak a Ant. Procházka. V té době jsem maloval  zátiší ovlivněn kubismem a tento názor jsem se snažil přenášet i do krajiny. Laskavostí  dr. Mareše, mého souseda, jsem měl možnost konsultovat s E. Fillou i V. Benešem, který zajížděl často do Písku.
V roce 1945 na základě předložených prací jsem se stal členem Syndikátu čsl. výtvarníků a o 2 roky později členem SV Purkyně. Po znovuotevření NG jsem měl možnost vidět v originále všechny malíře, které jsem obdivoval.
Velké štěstí pro mě bylo v roce 1959 seznámení s malířem Old. Smutným, který si velice zamiloval Jižní Čechy.

Se svými posluchači AMU zajížděl do Písku a Putimi, kde si později postavil ateliér.
Tímto seznámením se názorově moje tvorba změnila. Nejvíce to bylo vidět na mých zátiších, které jsem zbavil  kubistického cliché. Jeho názory mně byly velice blízké a v mých obrazech jsem se snažil o zjednodušení  formy.
Mimo krajin a zátiší mě velice zajímal člověk.  Nejdříve jsem maloval portréty a pod vedením Old. Smutného stávaly se hlavy  spíše výtvarným objektem než portrétem. Změnila se i technika v mém malování. Začal jsem používat tiskařských barev, latexu i emailů a tyto materiály ve spojení  vytvářely struktury, které plně uspokojovaly moje výtvarné představy.
V roce 1965 jsem byl přijat do SČVU jako kandidát a zařazen do KO SČVU v Č. Budějovicích.
V roce 1978 jsem byl v Paříži a v Louvre se mě líbil Goya a v Museu moderního umění mě zaujal A. Clavé a Hans Hartung. Při pobytu v Paříži jsem viděl velkou výstavu P. Cezanna  v Grand Palais a stálou výstavu Dubuffetovu v Musée des arts décoratifs, jehož tvorba mě velice zaujala.
V roce  1984 jsem navštívil velkou výstavu P. Kleea v Drážďanech. Výstava byla překrásná a velice poučná.
V Praze v r.XX jsem navštívil výstavu španělských malířů, z nichž se mi líbil J. Miró a Tapies.
– Václav Rožánek

Mám několik přátel, kteří už nežijí, ale jsou stále se mnou. Jedním z nich je můj učitel Jan Bauch, druhým je Václav Rožánek. Vůbec bych  se nedivil, kdyby  mi Bauch zavolal jako obyčejně: „Oldo, člověče, už jsem tě dlouho neviděl, přijď  si popovídat“. A když otvírám dveře u Rožánků, připadá mi, že se mě jako obyčejně bude Václav ptát, co říkám na jeho nové obrazy, kterých bude hodně, protože Václav je pilný a nemůže být ani jeden den bez malování. A vím, že při kávě mi bude vypravovat další humorné historky z rourovny, kde  léta pracoval.
 Ve Václavovi, kterého jsem poznal už v padesátých letech, jsem mohl  sledovat vývoj od pozorovatele přírody k malířskému básníkovi – a co víc – k vyhraněné umělecké osobnosti. Václav si všímal mnoha věcí a uměl navíc naslouchat barvám na ještě rozmalovaném obraze. A poněvadž byl tolerantní – nikdy jsem ho například neslyšel proti někomu vehementně protestovat, nikdy nikomu nevnucoval

svou vůli – stejně zacházel i s barvami : nechal je stékat nebo se pyšnit pastózností a uměl těchto jejich vlastností použít jak to dělají jen velcí malíři. Proto jeho obrazy vypadají, jakoby se namalovaly samy. Nelze si proto nevzpomenout při této příležitosti na slova Michelangelova: „Malíř musí malovat dlouho, ale obraz musí vypadat, jakoby byl namalován za chvilku.“
Jsem rád, že jsem poznal člověka a malíře Václava Rožánka. Jsem rád, že jsem mu mohl pomáhat a že jsem byl spoluúčastníkem jeho uměleckého růstu. Stále se rád dívám na jeho obrazy a věřím, že stejnou radost z nich budete mít i vy. Stačí jen přistoupit k nim bez předsudků a nechat je na sebe  působit bezprostředně jako vnímáme hudbu. Václavovy obrazy jsou krásnou barevnou hudbou.
– Oldřich Smutný 22.5. 1999

Vážená paní Rožánková,
Onehdy jsem trochu bilancoval svůj loňský rok a srovnával si v hlavě jeho klady a zápory. A znovu jsem si uvědomil, že k tomu nejpříjemnějšímu , co jsem zažil, byla instalace obrazů pana Rožánka v Třebíči. Opětovné setkání – po dlouhé řadě let – s tím krásným dílem bylo pro mne  nanejvýš radostné a povznášející.

Byl to velký malíř. Když mi pak Oldřich odevzdal láhev výborného vína od Vás (za což ještě jednou děkuji), připil jsem nejdřív na to, aby Rožánkovo dílo nebylo zapomenuto.
Do nového roku Vám přeji všechno dobré a srdečně Vás pozdravuji.
– Váš Zemina, Praha, 16.ledna 2003

Dámy a pánové, vážení hosté,
neměl  jsem příležitost stýkat se s Václavem  Rožánkem často a nepřestane mě to mrzet. Poprvé jsem se s ním setkal před bezmála čtyřmi desetiletími,v létě roku 1965. Tehdy jsem s přítelem Oldřichem Smutným  v píseckém muzeu dělal výstavu české grafiky a po práci jsme spolu v krásných teplých podvečerech sedali u láhve červeného vína a povídali si o lecčem. Jednou se Oldřich rozhovořil o svém zdejším příteli, dělníkovi, o němž by prý řekl, že také maluje, kdyby nemaloval tak výborně. Je prý tenhle Václav Rožánek  vlastně samouk, ale Oldřich by ho nikdy nenazval diletantem, poněvadž, jak jednou prohlásil Edouard  Manet, diletanti jsou jenom ti, kdo malují špatně. Ostatně i Vincent van Gogh  a Paul Gaugin byli samouci. A potom se mě Oldřich zeptal, zda Václava chci poznat. Chtěl jsem a on mě k němu druhý den přivedl. A tak jsem poznal toho zaměstnance zdejších strojíren (pro Oldřicha to byla vždycky jen „rourovna“), jehož vskutku dělnické ruce jsem si mohl zblízka prohlédnout, když před nás na kuchyňský stůl kladl své  akvarely a pastely. Byly to vesměs šťavnaté jihočeské krajiny, a radost malování z nich přímo sálala.  A jejich množství, které jako kdyby nemělo nikdy skončit, svědčilo o tom, že malování je pro autora víc než radostí – že je to vášeň, jíž propadl neodvratně a na celý život. A já jsem v duchu Oldřichovi přitakal:  toto  je opravdový malíř. Pan malíř! Mnoho jsme nad těmi obrázky nemluvili a nejmíň z nás on, ale rozuměli jsme si, a poněvadž cítil, jakou radost z nich mám, pozval mě také do ateliéru, který byl jinde než byt, abych viděl i obrazy větší.
Ale tam jsem se dostal až o několik let později, a žasl  jsem pak ještě víc než poprvé. Malířská posedlost toho plachého dobráka mě uchvátila. Kam jsem pohlédl, byly barvy, v plechovkách a ve sklenicích, na stole, na židlích i na podlaze, kde ztuhly ve vrásčité loužičky, a ovšem na plátnech, hromadně opřených o pocákané zdi, a na papírech navrstvených na každé trochu rovné ploše, kde se jeden přilepoval na druhý, poněvadž malíř je odložil ještě mokré, jen aby už zas mohl pracovat na obrazech dalších. Když je však pro mne z toho neladu vysvobodil a osamostatnil, nebyly to už pouhé změti cákanců, ale postavy a tváře, bělavé, v temném prostoru, z něhož se nořily, jakoby světélkující, nejasné a neurčité jak přízraky, jak zrozenci noci a tíživých snů. Ano, atmosféra těch obrazů byla tíživá a tísnivá jako celá doba, v níž jsme tehdy žili, a svědčila o tom, že také malířův  osobní život, vnějšně tak poklidný, měl své stíny i temné a tajemné spodní vrstvy. Právě ony však daly těmto obrazům dnešního člověka hloubku, sílu a naléhavost, pravdivost a přesvědčivost. Ale  k této tísnivosti, jejímiž nositeli byly především bohatě nuancované černě, hnědě a šedě, jenom občas doplněné trochou studené modři, pojilo se něco nádherně rozjařujícího, euforického, připomínajícího pocity, které zažíváme při letní bouřce, a to tam vložila právě rozkoš malířského aktu, který byl pro Václava Rožánka vždy novým, nevyčerpatelně překvapivým svátkem a slavností – oslavou barev jako převzácné, jedinečné a ničím nenahraditelné hodnoty, nanejvýš sublimovanou oduševnělou hostinou zraku a hmatu, při níž i roztírání vpravdě lahodné barevné pasty po ploše obrazu a práce se štětcem nebo špachtlí byly výsostným požitkem.
Tehdy jsem si uvědomil, že tento písecký malíř, o němž se ví mnohem méně než o táborském Karlu Valterovi, přestože si zaslouží pozornost nemenší (sám Valter si ho váží velice),

je jeden z mála těch, v nichž dosud žije, naplno a stále ještě zdravě žije duch klasického moderního malířství francouzského, jehož slávou bývalo  to, čemu Francouzi říkají belle matiére – krásná barevná hmota zpracovaná krásným malířským rukopisem, a co nepřestáváme obdivovat na obrazech Corotových a Coubertových, Manetových a Monetových, Monticelliových a Goghových, Rouaultových a Soutinových, Picassových a Braquových, především Braquových!  A když jsem se později dověděl, že roku 1968 byla Rožánkova malba právě ve Francii poctěna udělením stříbrné medaile Academie européenne des Arts, nepřekvapilo mě to: byla v tom vyšší logika i spravedlnost.
Pak už jsem se s ním nesetkal, ale často jsem se Oldřicha vyptával, co dělá a jak se má, a měl jsem radost, když jsem slyšel, že jeho známost pomalu roste a že by mohl mít výstavu dokonce v Praze; měl  ji pak dvakrát, roku 1970 a 1988, ale já jsem je bohužel, nevím proč, neviděl. A největší radost  jsem měl v roce 1993, když jsem dostal vzorně vytištěný katalog velké retrospektivy, kterou mu k osmdesátým narozeninám uspořádala v Českých Budějovicích Alšova jihočeská galerie. V tom katalogu jsem si přečetl o oslavenci leccos, co jsem nevěděl, například že studoval – nepříliš rád – na píseckém reálném gymnáziu, že se vyučil zámečníkem a od roku 1929 se živil jako dělník až do odchodu na penzi, a že se svou milou paní Vlastou žil v obdivuhodně harmonickém manželství přes půl století. Dověděl jsem se, co pro jeho umělecký vývoj znamenalo poznání  malby Slavíčkovy, Lebedovy a členů skupiny Osm i osobní seznámení s Vincencem Benešem a Emilem Fillou, ale nenašel jsem ani slůvko o tom, který mu byl po léta rádcem a uměleckým vzorem nejbližším – o Oldřichu Smutném, s nímž ho spojovalo vše, co dělá malujícího člověka malířem vskutku hodným toho jména, i láska k francouzskému modernímu malířství a vnitřní spříznění s takzvanou lyrickou a expresivní abstrakcí  Pařížské školy po 2.světové válce,  a ovšem neochvějná věrnost rodné zemi, jejíž jihočeská tvář je jedna z vůbec nejkrásnějších a zaslouží si, aby ji člověk miloval nadosmrti.
Po léta jsem si přál připravit Václavu Rožánkovi nějakou výstavu, alekdyž se ta příležitost naskytla, byl už mrtev. Loni v létě jsme – samozřejmě zase s Oldřichem – přijeli do Třebíče, abychom ve výstavní síni proslulého Malovaného domu rozvěsili obrazy, které tam obětavě navozil David Bartoň, jeden z nejmladších obdivovatelů Rožánkova díla, a tak jsem poprvé v životě viděl žeň malířovy  tvorby pohromadě a ve větších prostorách.  A opět mě uchvátila, a tak jsem postupně odkrýval její  jednotlivé vývojové vrstvy, její jemnou rozrůzněnost a zároveň podivuhodnou jednotu, má vděčnost Václavu Rožánkovi rostla, a poté co instalace skončila, jsem cítil, že jsem zas o mnoho bohatší. Proto také, když mě letos paní Mašíková požádala, abych zahájil výstavu, která má v Prácheňském muzeu naší veřejnosti připomenout, že se Václav Rožánek v Písku před devadesáti lety narodil a před deseti lety umřel, slíbil jsem svou účast na vernisáži s největší radostí  – už proto – abych teď mohl Písečanům poděkovat za to, že na svého velkého malíře nezapomínají.
– Jaromír Zemina, Písek, 5.června 2003

Jihočeský výtvarník v Praze
(ivt):  Je těžké mluvit o Václavu Rožánkovi, který teď vystavuje v Galerii na Karlově náměstí, jako o malíři – amatérovi. Tento sedmapadesátiletý dělník z píseckých Vodohospodářských strojíren maluje už od válečných let. První orientaci ve výtvarném umění a první praktické rady mu tehdy poskytl Emil Filla. Dnes už má Rožánek za sebou ucelené malířské dílo a řadu výstav. V Č. Budějovicích a na Hluboké se zúčastňuje pravidelně přehlídek jihočeských výtvarníků, řadu samostatných vystoupení měl v rodném Písku.

Nejcennějším úspěchem zahraničním bylo  udělení stříbrné medaile na mezinárodním Salónu v Issodun ve Francii v r.1968. V Praze teď vystavuje Rožánek dvě desítky prací z poslední doby. V ztemnělých Tvářích a Hlavách, které se vynořují z mnohovrstevných nánosů barvy, se malíř snaží zachytit všechny záchvěvy lidského nitra. Se smyslem pro výrazovou nadsázku uplatňuje strukturu barevných hmot a vytváří tak pronikavé sondy do hlubin lidské psychiky.

Obrazy Václava Rožánka
Není příjemnou povinností kritiky vyjádřit se k výtvarné výstavě záporně, zvláště zahrnuje-li jen určité období autorovy práce. Nicméně lze posuzovat jen to, co je vystaveno, a podle objektivních kritérií. Patří k nim především společenské funkce díla, idea díla jako odkaz autorova světového názoru, prvotnost přinášeného výtvarného poznání, ethos díla a konečně stupeň zvládnutí výtvarných výrazových prostředků a jejich přiměřenost k sdělovanému poznání. A podle nich výstava obrazů Václava Rožánka, která skončila v minulých dnech v galerii na Karlově náměstí v Praze, žel, neobstála.
Rožánkovy obrazy jsou založeny na zajímavých náhodách, vzniklých roztékáním, stékáním a vzájemným zasahováním barev a laků; vznikají tak rozličné povrchové struktury od potrhání vrchní vrstvy položené na mastný podklad přes červíkové svraštění příliš hustě naneseného laku až k puchýřovatění a popraskání vysokých nánosů. Na podklad se nanášejí kalužinky laku či barvy a nakláněním či postavením svisle se dosahuje těchto značně problematických technických efektů, které mají být nositeli estetické působivosti.
Použití této metody znamená cestu nejmenšího odporu, lze vystačit s výrobním recepisem, známým řadu desetiletí, s minimem znalostí a výtvarné dovednosti. Rožánek do omrzení opakuje tyto techniky na obrazech vzájemně krajně podobných, v podstatě abstrakcionistických; reálnosti jim konkrétní názvy dodat nemohou, spíše zdůrazní jejich odcizený a odlidštěný charakter. Vyjma dalších asi dvou obrazů jde převážně o dva typy, lišící se trochu tím, co náhoda vytvořila, a především převládajícím barevným tónem.

Využívání „tvůrčí role“  náhody v malířství bylo k nám zavlečeno v 60. letech, v období diktatury monopolistů umění odlidštěného, odcizeného a antiumění, a to se značným zpožděním. Tyto křečovitě pokusnické metody byly vyzkoušeny dávno a většinou rovněž dávno opuštěny a je nesmyslem jich ještě používat v roce 1970. Podle strojopisného  textu na výstavě se písecký rodák V.Rožánek (nar.1913) stal znovu členem Svazu čs. výtvarných umělců r. 1965. Je známo, že to byla doba, kdy došlo k přijímání mnoha abstrakcionistů z řad amatérů do výtvarnického svazu, snad aby posílili svými hlasy vládu zmíněných monopolistických samozvanců. Zajímavý je i přehled dosavadních Rožánkových výstav: po jedné r. 1947, 1957 a 1970, pět v r. 1968, z nichž 1 mu přinesla stříbrnou medaili ve Francii. Všechny ty náhodnosti v malířské metodě je třeba odmítnout; kde začíná své dílo náhoda, končí umění – může jít nanejvýše o estetický jev, jakých je ostatně příroda plna, nikdy však o umělecké dílo.
V daném případě jde o obrazy ještě k tomu i gnoseologicky nic nepřinášející, téměř nesdělné, a tedy pokud jde o jejich společenskou funkci, krajně problematické. Lze jen doufat, že nejde o jedinou a typickou stránku Rožánkova malířského projevu. Obrazy na této výstavě se nepředstavily právě nejlépe.
–jmb–

Milý příteli.
Dostali jsme od Oldy Smutného Vaši adresu a píšeme Vám tedy několik slov o tom, jak nás velice rozlítila kritika na Vaši výstavu v Rudém Právu.  Víme, že je to v jistém smyslu vlastně pochvala, když takovým způsobem a zrovna tam jste napadán, ale na druhé straně si umíme představit, jak je to pro Vás v Písku těžké – a bude po této kritice ještě těžší.

Chceme Vám říci, že to co děláte je výborné a nadto naprosto upřímné a s láskou dělané a to je to, co Vás musí nést dál. Věříme, že se  nedáte otrávit a deprimovat – neboť, jak říká orientální přísloví – : Psi štěkají – a karavana jde dál.
Oni nemají právo vůbec se otírat o cokoli, co bylo srdcem i čistotou uděláno.
Tedy mnoho zdaru – a držíme palce.
– Vaši Adriena  Šimotová a Jiří John, Praha 1. prosince 70

Milý Vašku,
Blahopřeju Ti k té nádherné kresbě, kterou máš na 3. straně svého katalogu. Je to gusto pozorovat kresbu a ty černé plochy a celý výraz té dívčí hlavy. Je to až záviděníhodné co všechno dokážeš vyjádřit.
Koukám vzadu na výstavy, je jich málo, ale jestli si tenhle svět sami nesmetem, tak Ti předpovídám, že budeš jediným velkým Jihočeským malířem a to, co všechno se teď oslavuje, bude plevelem.

Pan prof. Smutný to napsal pěkně, je to napsáno záměrně, k současné situaci, ale šlo by toho napsat víc a i jinak. Ale přeci na konci jsou věty, které postihují tu Samotvořivost a ta je překvapivá.
Děkuju Ti za katalog, pozdravuju Tě, Tvou ženu, pana prof. Smutného a buďte zdrávi
– 22/II 84, Váš VALTER
Prostě nádhera !
Jak se to dělá !